Ponižováním proti ponížení

Při četbě Palahniukova Zalknutí jsem se dobral k jedné prazvláštní, přesto docela originální a snad i fungující teorie, jak překonat stud. Je to jednoduché. Spočívá v tom, že se veřejně (v tomto případě na internetu) ztrapníte, tím nejhorším možným způsobem. Klesnete až na úplné dno. Mučíte sami sebe, aby jste se pak vrátili znovuzrození a silnější (já vím, na tohle má patent jistý pan J.K.) Myslíte si, že to nefunguje? Ale kdeže. Dyť logicky. Pokud přijdete o čest, proč se pak bát, aby jste o ni nepřišli? Je jedno co se stane, vy zůstanete pořád silní. A zvládnete cokoliv. Oslovit krásnou slečnu, říct si o zvýšení platu, anebo možná předstoupit před celý svět a říct mu jaký je neskutečný prevít. To už záleží jen na vás.

Závěrem uvádím pár návodu, respektive citací z knih, jak takového úplného ponížení docílit.

 Věc se má tak, že jeho oblíbené webové stránky nebyly zrovna rajcovné, aspoň ne pro něj. Prostě jste tam vlezli a tam bylo asi dvanáct fotografií toho opršalého mužíka převlečeného za Tarzana a s tím
zmagořeným orangutanem, který byl vycvičený, aby mu strkal do řiti cosi, co vypadalo na pečené jedlé kaštany.
 Podstata věci byla, že pitomého kluka nechytil na háček sexuální význam pornografie. Zaujala ho sebedůvěra. Odvaha. Naprostá nepřítomnost studu. Pohoda a nefalšovaná upřímnost. Ta tře-sku-tost, s jakou si chlap dokázal stoupnout a povědět světu: „Jo, měl jsem odpoledne volno a rozhod jsem se, že ho strávím takhle. Že tu budu pózovat s opičákem, co mi cpe kaštany do řiti. A je mi fakt putna, jak vypadám. A co si o mně myslíte. Přeberte si to, jak umíte.“ Útočil na svět tím, že útočil sám na sebe. A i pokud se mu to snad do poslední chvilky nezamlouvalo, schopnost usmívat se, probojovat se tím falší, by byla snad ještě obdivuhodnější.


Chuck Palahniuk, Zalknutí, kapitola 5

 „Nic takovýho jako strach neexistuje,“ odpověděl Rasputin. „Emoce jsou jen energie, který vám zakotví v těle na základě nějaký myšlenky. 
 Maličký Clark Kent na něj nechápavě zíral.
 „Chceš vědět, jak se toho zbavit?“ Rapustin se na něj podíval jako zápasník, který se v příštím okamžiku chystá rozlomit židli na dvě půlky. „Měsíc se nesprchuj ani nehol, dokud nebudeš smrdět jako kanál. Pak choď dva tejdny po ulici v ženskejch šatech a v brankářský masce, ke který budeš mít zepředu přidělaného robertka. Takhle jsem to udělal já a od tý doby se mi strach z veřejného ponížení dá se říct vyhejbá.“  

Neil Strauss, Hra, kapitola 7

Dodatek autora: pokud se vážně chcete zbavit svého strachu z ponížení a neuspěchu, doporučoval bych zvolit nějaké méně radikální řešení. Je totiž možné, že po tohle by jste sice hanbu opravdu necítili, nýbrž se hanbou propadli do země.

Chci

Prostě jen chci

Chci zastavit čas,
chci přejít moře suchou nohou,
chci postavit hrad,
chci žít večnou slávou.

Chci toho moc,
ano, já to vím,
Jenže co dělat mám,
když sám sobě nerozumím.

Jsem zvláštní, divný, jsem jedinec,
ale vevnitř jsem jako každý,
i já, tak trochu pokrytec.

Vyčítám si toho hodně,
a teď právě víc než dost,
ty myšlenky co víří ve mně,
se bortí jako z karet most.

Chci seknout se svými zavislostmi,
chci přestat,
tak jako jsem kdysi začínal.
Chci si uvědomit svoje slova
a činy, co jsem vykonal.

A nakonec,
kdo by nechtěl?
Kdo by chtěl žít,
tak jak žije?
Kdo si myslí že nemá problem,
ten v iluzích si spokojeně shnije.

THX za inspiraci Loco

Výsměch Velkého bratra

Jistá japonská firma (kdo jiný než Japonci by měl patent na bláznivé patenty) jménem Omron Corp vymyslela zařízení, které analyzuje, na kolik procent se usmíváte a až Váš úsměv nabere dostatečného lesku, zvěční Vaší podobu. Technika Okao Catch (lze přeložit jako lovec tváří) má být využita v mobilních telefonech a medicíně, pro zjišťování psychického stavu pacienta. Jak užitečné, zdá se. Ale pojďme se na to podívat trochu blíže.

4 důvody, proč se tomu zasmát
- využiti v moderní medicíně (především v nemocích, pří kterých pacienti ztratili vyjadřovací schopnosti, nikoliv však mimiku)
- fotografům to značně ulehčí práci, nebudou už muset otráveně cenit mezi zuby: „No tak řekněte sýr, ne takhle, ještě trochu víc,“ a jen počkají, až za ně přístroj odvede práci sám (teď už jen zbývá, aby ještě lidi sám rozesmával, třeba by jim mohl vyprávět vtipy, anebo dělat grimasy)
- pří výslechu zločinců by se snadno dokázal rozpoznat, zda dotyčný přestupek udělal, nebo ne
- rozpoznání lži od pravdy by hned bylo snazší

4 důvody, proč si nad tím poplakat
- ne každý chce fotku, na které se směje jako idiot
- pokud si tohle nechá zaměstnavatel nainstalovat do práce, tak snadno pozná, kdo má tu správnou pracovní morálku a kdo ne
- státní bezpečnost rozpoznána podle mimiky, kdo má protistátní myšlení (rozumějme geniální využití v kterémkoliv z totalitních režimů)
- další zásah do lidské svobody a v jistém smyslu i zvýšení procenta (a zdokonalení) přetvářky mezi lidmi

Tak co myslíte? Stojí to za to, anebo se jen blížíme do roku 1984. Tedy dnes už 2009.

Návrat zpět

Konečně. Po úmorném čekání, spousty vypitých šálků čaje, mnoho přečtených stránek té nejrozličnější literatury a nakonec po několika set megabitech zabraných nainstalováním balíků Microsoft Office 2007 jsem se vrátil zpátky k tomu, co si nejvíce užívám. Psaní příspěvků na tento blog. A aby to nevypadalo, že jsem se vrátil jen s prázdnou kapsou (rozumějte prázdnými větami) tak hned na začátek uvedu, o čem chci v následujících dnech psát.
Předně to bude reakce na vynález zařízení, které rozpoznává lidský úsměv a vůbec celkové křivky v obličeji. V článku se budu zabývat nad možnosti využití, ale zneužití tohoto přístroje.
Dále bych rád zveřejnil některé ze svých povídek, ale až potom co projdou ještě menší korekturou (jak slohovou, tak pravopisnou). Je také možné, že se tu objeví krapet poezie, avšak optimističtější a ve veselejší notě, než jsou již zveřejněné. Stále se pokouším o zlepšení, tak kdo ví, jak to dopadne.
To bude prozatím vše, i když věřím, že ještě některý z mých nápadu si jistě najde skulinu v mé hlavě, a proklouzne ven, skrz klávesnici na obrazovku monitoru. Ale o tom zase někdy příště. Prozatím se s Vámi loučím a přeji Vám hezký zbytek dne.

Toulka, čili smutná a zamyšlená procházka

Šel jsem už nějakou dobu. Šel jsem sám, obklopen pouze svými myšlenkami, protože od lidí jsem si potřeboval na nějakou chvíli odpočinout. Je to dobré, vypadnout pryč, uvolnit se a zapomenout na to všechno kolem. Jenže to netrvá dlouho, nikdy ne. A tak jsem šel podél kolejí, které se už řádnou dobu nezapojily do funkčního cyklu českých drah a propíral ve své hlavě, co jsem vykonal dobrého a co špatného. Uvažoval jsem, zdali smaže jeden dobrý skutek ten špatný, nebo mi to v duši zůstane zapsané napořád, jako by to vytesali do kamenného kvádru. Kdo ví. Nebyl jsem špatný člověk, ale ani jeden z těch lepších. Byl jsem to já. Takový jakého mě znáte a za určitých situací mě máte rádi. Nebo mě ze srdce nenávidíte. Ale kdo může říct, že je jen milován a že nemá nepřátele? Pravděpodobně nikdo, i když se to někomu může zdát hloupé, vždycky tu budou lidé, kterým se nezavděčíme. Nemusí nám to říct přímo do očí, stačí když si to budou myslet a chlubit se s tím před ostatními. Ale s tím my nic nenaděláme.
A pak jsem přemýšlel o bolesti. O tom co člověka bolí nejvíc. Lidé si často myslí, že je to zlomené srdce, ale co pak bolí lidi co srdce nemají? Ty kteří vším opovrhují a ničeho si neváží? Bolí je snad právě to, že ho nemají? Jenže to je jen psychická bolest. Vůči té se můžete stát po chvíli imunní, když to budete trénovat. To fyzická už je horší. Těžko si budete nic nedělat z toho, že vám někdo uřízne pravé ucho, nebo vydloubne oči. A mě právě bolela levá noha. Nakopl jsem, co jsem neměl. Ani už nevím co to bylo, ale teď se mě to zatraceně drželo, jak růžová žvýkačka na podrážce bot.
Pokračoval jsem dál v cestě. Už dávno jsem se odpojil od silnice u kolejích a teď jsem pokračoval po louce. Našel jsem si perfektní místečko v trávě a posadil se tam. Byl klid. Zahleděl jsem se vzhůru do mraků a na chvíli oněměl nad tou krásou. Jestli pak je tam někde nahoře nebe. Já to asi jen ták nezjistím. Ono to taky není tak lehké přijít do nebe, když se nechováte jako někdo, kdo by tam zapadl. Ono vůbec je málo věcí lehkých. Každopádně jestli nebe někde je, tak tohle místo, tá krásná bílo modrá obloha, by pro to byla úplně ideální. Ztělesňuje všechno co by pravý ráj měl mít. Krásu, něho, čistotu a ušlechtilost. Hmm, jak asi bude vypadat moje peklo?
Najednou byl můj klídek něčím přerušený. Někdo utíkal. Rozhlédl jsem se. Byl to pes, velký lovecký ovčák, přesně ten typ, který by vám mohl ukousnout nohu a ještě si dát Vaše genitálie jako nášup. Ale já jsem se nebál. Jsou tu horší věci z kterých bych měl mít strach. A krom toho, doprovod tomu psovi, jeho majitelka, byla vcelku pěkná bruneta. Když mě viděla sedícího v trávě, zavolala si psa k noze a připnula ho na vodítko. Vstal jsem ze země a šel k ní. Čím jsem byl blíž, tím víc jsem si uvědomoval jak je krásná. Byl to přesně ten typ holky, na které jste mohli nechat oči. Ale potom jste riskovali, že Vás buď pošle do háje, nebo na Vás pošle svého kluka a ten už bude vědět, jak a co, aby jste na ní přestali zírat. Tahle ale neudělala ani jedno, zatím. Když jsem byl od ní jen pár kroků, řekl jsem: „Ahoj, co tu děláš?“
Chvíli bylo vidět, že je na rozpakách a neví co dělat, ale nakonec jí zřejmě došlo její výhoda v podobě obřího psa, takže se mě bát. „Ahoj, venčím tady svého pejska a co ty?“ Teď jsem se zase zamyslel já. Mám odpovědět na její otázku, anebo se jí zeptat na něco dalšího. Nakonec jsem zvolil kompromis. „Já se tu tak toulám. Hezký pes, jak se jmenuje?“ „Touláš? To jako, že se jen tak procházíš? Jmenuje se Tuffy.“ „No tak něco, akorát je v tom trochu víc zoufalství a smutku. Hezký jméno a jak se jmenuje jeho hezká majitelka?“ Rozhodl jsem se, že trochu zrychlím, nemám na to celý den, za chvíli chci už jít domů a to pokud možno tak s jejím telefonním číslem v kapse. Proto jsem na ní nakonec věty mrkl. Možná jsem to neměl dělat, ale teď už? Čert to vem. Zasmála se. To bylo dobré znamení. „Já jsem Monika a co ty tuláku?“ Super, přistoupila na mojí hru a na regulérní flirt, teď už by se to mělo obejít bez potíží. „Já jsem Elite, těší mě,“ řekl jsem a automaticky přistoupil, abych jí políbil na tvář. Jenže ten čokl na mě zavrčel. Lekl jsem se a uskočil. Monika se jen zasmála. „To víš Tuffy si mě hlídá a je strašně žárlivej,“ konstatovala se stále stejným úsměvem. Tak jo ty psisko, až si tady Moniku vezmu za manželku, tak ty budeš první věc co půjde z domu, pomyslel jsem si. „V pohodě, na mě nemá důvod žárlit.“ Pokusil jsem se taky o úsměv. No spíš z toho asi vyšel škleb. Naštěstí jsem se neviděl. Ale Monika se nevyděsila, takže snad dobrý. „Hele, promiň já už budu muset jít, čeká na mě doma večeře,“ omluvila se a úsměv byl ten tam. „Jasně,“ rezignoval jsem dřív, než jsem si vůbec stačil zahřát křeslo v jejím domečku pozornosti. „Ale mohla by jsi mi dát telefonní číslo a někdy by jsme mohli někam zajít,“ navrhl jsem jí. „Ovšem tady bez tvého žárlivého přítele,“ dodal jsem vzápětí. Rozesmálo jí to. No, smysl pro humor jí rozhodně nechyběl. „Tak jo, proč ne,“ souhlasila a vyměnili jsme si na sebe vzájemně telefony. Potom už se vážně rozloučila, tentokrát jsem dostal i pusu, i když ten pes na mě pořád koukal pohledem „zjistím si kde bydlíš a budeš mít problém“, a oba zmizeli za kopcem. Zvažoval jsem, nabídnout jí doprovod, ale ten pes byl pro mě příliš velkou překážkou. Radši si to vyberu jindy, bez něj. A krom toho mě pořád zatraceně bolela ta levá noha.

Hledá se

Pomozte mi najít sebe sama.
Odměna: Svět bude hned o trochu krásnější.... teda alespoň pro mě.

Interview s Bukowskim

Tahle reportáž je mojí slohovou práci na Český jazyk. Měli jsme si vybrat nějakou slavnou osobu z historii, či současnosti a pak s ni udělat rozhovor. Já si samozřejmě vybral svého oblíbence "ztroskotance" Charlese Bukowského, o kterém si myslím vím docela dost. Protože však byla práce omezená rozsahem (2xA4) musel jsem většinu věcí vynechat a soutředit se na ty opravdu zajímavé. Stejně doufám, že se vám bude líbit.


Dobré odpoledne, vážení diváci a příznivci našeho televizního pořadu „literární chvilka“. Naším dnešním hostem není nikdo jiný než slavný prozaik a básník 20. století pan Charles Bukowski, který se proslavil hlavně svými nekonvečními autobiografickými prózami.

Redaktor: „Dobrý den mistře, jak se daří?“
Charles Bukoswki: „Dobrej. Mám se skvěle, právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem předčítal svoje básně. Místní lidé byli nadšení. Tleskali mi a cpali se do prvních řad, jen aby mi mohli být co nejblíž a lépe mě slyšeli. Akorát pak se to trochu zvrtlo.“
R: „Jakto? Copak se stalo?“
Ch B: „Byl jsem z toho všeho, tak nějak nervózní. Jako srab nejsem, to ne. Ale stejně, znáte to, vyschne vám v puse a tak to musíte něčím spláchnout. Jenže problém je, že čím víc piju, tím menší chuť na nějakou recitaci mám. A tak se stalo, že po nějakym osmým pivě sem se začal hádat s publikem. Dokonce se mi nějakej malej uchyl začal vtírat na podium a tak jsem ho rázně poslal do prdele. Pak už si jen vzpomínám jak mě Lawrence odtáhl pryč, nacpal do auta a odvezl domů.“
R: „Jistě teď máte na mysli beatnického básníka Lawrence Ferlinghetta, kterému patří nakladatelství City lights books, že?“
Ch B: „Jo, jo, to je on. Fajn chlap, na to že patří do skupiny těch podřadných pisálků.“
R: „Z toho co říkáte, usuzuji, že vás vztah ke spisovatelské skupině Beat Generation, zkráceně Beatníkům, která vznikla v 50 letech 20. století a přispěla ke vzniku hnutí hippies, nebyl zrovna kladný. Je to tak, nebo se mýlím?“
Ch B: „Ne, je to tak. Nesnáším je a vůbec nechápu, jak mě někdo může přiřazovat k té bandě vypatlaných kreténů. Já píšu daleko líp, jsem mnohem oblíbenější a narozdíl od nich já tomu co píšu, věřím. Jsem velký Charles Bukowski, spisovatelské eso, se mnou se nemůže vůbec nikdo rovnat.“
R: „Rozumím Vám, nejste rád, když vás někdo do této skupiny zařazuje. Povězte nám teď prosím něco málo o Vašem životě.“
Ch B: „Co chcete slyšet? Můj život stál za nic. Když jsem byl malý, přestěhovali jsem se s rodičema po zhroucení německé ekonomiky do Spojených států. Bylo to peklo, co vám budu povídat. Celý ty léta jsem měl pocit, že mě to dostane a zničí.“
R: „To bylo tak hrozné? U čeho jste měl pocit, že Vás to „dostane a zničí?“
Ch B: „Tak za prvý to byla škola. Učitelé mě tam nenáviděli, protože jsem neuměl pořádně anglicky, spolužáci se mi dokonce posmívali kvůli mému „skopčákovskému přízvuku“.
R: „Dětí dovedou být občas pěkně hnusné, jen co je pravda.“
Ch B: „A pak tu byl můj problém s dyslexií. Učitele si jednou kvůli tomu pozvali matku do školy. Ta když se o tom dozvěděla, rozplakala se a pořád opakoval „otec se v tobě moc zklamal, co si s tebou jen počneme.“
R: „A jaká byla nakonec otcova reakce?“
Ch B: „Pěkně tvrdá. Ten parchant mě zbil. Poprví za poznámku, kterou jsem dostal za to, že jsem se pral, a pak už se to jenom vezlo. Dokonce si na mě vymyslel takovou sadistickou hru. Měl jsem posekat trávu, což by nebylo nic težkýho, akorát s tím rozdílem, že jsem ji musel zarovnat na centimetr nůžtičkama na nehty. Otec to pak kontroloval, dokud vítězně nezakřičel: „našel jsem stéblo!“ A za to mě pak vždycky zbil.“
R: „To je hrozné, jak dlouho to pokračovalo?“
Ch B: „Dlouho, až jednou, řekl jsem si, že až mě příště bude mlátit, nevydám jediný hlásek a neuroním jedinou slzu. A taky se tak stalo.“
R: „A zafungovalo to?“
Ch B: „Jo zafungovalo, vzpomínám si, že ho to tenkrát docela dost vyděsilo, protože to byl poslední výprask co jsem od něj dostal.“
R: „Takže tím vlastně Vaše utrpení skončila, je to tak?“
Ch B: „Heh, ani náhodou, spíš naopak. Když mi bylo třináct vyrazila mi od trupu nahoru šílený uhry. Měl jsem je všude, po celý hlavě, v každým záhybu svý kůže. Doktoři to označily za Acne Vulgaris, nejhorší podobu akné. Dodnes si říkám, že to tehdy ze mě vybouchl ten můj otrávenej život.“
R: „To jste to tehdy musel mít těžké, zvlášť se ženami, že?“
Ch B: „Ani nevíte jak. Tam v nemocnici jsem dokonce zažil svojí první platonickou lásku. Zamiloval jsem se do sestřičky co mě ošetřovala. Každý večer přišla a svítila na mě ultrafialovou lampou, aby zmírnila ty moje hnisy. Byla to první osoba v mém životě, co se ke mně chovala jako k lidské bytosti a ne jako zrůdě. Ale jinak co se týče žen, tak jsem nikdy moc úspěchu neměl. A proto jsem hodně pil.“
R: „A kdy jste začal pít?“
Ch B: „Jo, to vím přesně. Tehdy mi bylo čtrnáct let, ale díky těm jizvám po akné jsem vypadal starší a tak mi v každé hospodě bez problému nalili.“
R: „A jaké je Vaše oblíbené pití?“
Ch B: „Nejradši mám samozřejmě pivo a pak whisky, nebo gin.“
R: „Když jste mluvil o svém dětství ve státech znělo to většinou dost depresivně a negativně. Měl jste i nějaké jiné, lepší zkušenosti?“
Ch B: „No jedno pozitivum mi to přece jen přineslo. Kamarádi ze sousedství, s kterými jsem se nejprve nesměl moc stýkat, protože podle rodičů byli příliš chudí a my chtěli být bohatí a tak se to neslušelo, mi vymysleli dobrou americkou přezdívku. Místo Henry mi říkali Hanku.“
R: „Nemáte to snad nějakou spojitost s vaším alter egem Henry „Hankem“ Chinaskym?“
Ch B: „Přesně, přesně tak to je. Nebejt toho, tak snad ani nevznikne, anebo vznikne, ale má nějaký jiný blbější jméno.“
R: „Teď když jsme se dostali k Vaší tvorbě, by jste nám toho o ní mohl říct něco více. Kdy jste například začal psát?“
Ch B: „To bylo ještě na základce. Už tehdy jsem měl něco jako talent, protože učitele si obvykle brali moje slohový cvičení a četli je před celou třídou. Nemůžu říct, že mě to netěšilo.“
R: „A o čem byla Vaše první povídka, pamatujete si to ještě?“
Ch B: „Jasně, že jo. Byla o letci z první světový války, takový to frajerský a odvážný eso, co provádí jednu parádičku za druhou.“
R: „Škola jistě musela být pyšná na Váš literární talent.“
Ch B: „Heh, no to teda byla. Víte co mi předpověděli, tehdejší redaktoři školního časopisu Minute man, že bude podle nich dělat, až vyrostu?“
R: „Ne, to nevím, povídejte.“
Ch B: „Prej že budu péct koblihy a dělat do nich větší díry, abych na tom vydělal. No řekněte není to srandovní?“
R: „To vskutku je. A jaké z Vašim současně vydávaných děl by jste nám doporučil?“
Ch B: „Tak především „Šunkovej nářez“, kterej je vlastně autobiografickým popisem mého dětství a pak je taky dobrá sbírka mých povídek „Všechny řitě světa i ta má.“
R: „Nerad Vás přerušuji mistře, ale čas našeho pořadu se pomalu blíží ke konci. Chtěl by jste ještě na závěr něco vzkázat divákům?“
Ch B: „Jo, to bych chtěl. Pijte. Neboť my lidé pijeme, když máme depresi, pijeme, když chceme zapít něco radostného a pak pijeme, když se nic neděje, aby se něco dělo. Charles Bukowski.“